BROUK V HLAVĚ
(9. 8. 2010) V Reflexu č. 30/2010 (29. 7. 2010) napsal Petr Vaněk o Balvínově novele Mácha: Deníky:
Co se vám vybaví, když se řekne Máchovy deníky? Intimní zpověď rozervaného romantika? Srandokaps plný sprosťačinek? Jaroslav Balvín, publicista a editor, se ve své právě vydané prozaické prvotině Mácha: Deníky (s podtitulem Turistický průvodce) k našemu velikánovi vrátil, a vytyčiv paralely mezi hlavním hrdinou (který se pochopitelně jmenuje Mácha) a mrtvým klasikem, přetáhl s jemným žďoucháním do čtenářova ramene kanonické texty a inspirující zážitky do jedné knížečky. V ní zaznamenal letní románky s mladými dámami, z nichž jedna se jmenuje Márinka, druhá Lori a třetí Ela. Hlavní hrdina je romantik, sympatický mladý intelektuál, jehož baví chovat se trochu poťouchle a který létá po jiných oběžných drahách než jeho přítelkyně. Rozmanité mezitextové odkazy, jež se zapojují do jinak poměrně tradičního vyprávění, mimochodem velmi pěkně učesaného, obsáhnou citace textů od Máchy (jak jinak) až po zdejší raperskou galerku – tak trochu v duchu postmoderny, kdy je vše ve výkladní skříni světa sneseno z piedestalů na zem.
Máchu si přivlastňují jedinci prázdní a slavomamští, upozorňuje nás v motu knihy Bohuslav Brouk. Vypíchne-li úryvek sám autor, nutí nás to brát se šibalským mrknutím jako poloviční ironii. Jenže je otázkou, jestli vše milé a humorné, co neurazí, v poučené literatuře, jíž novela Mácha: Deníky bezpochyby je, neskrývá apriorní rezignaci na víc než jen na úděl knížky k vodě.
Nakonec, zdá se mi, na nás číhá delikátní souměrnost s již rozehranou partií Emila Hakla, který první vlaštovku nakladatelství Novela bohemica redigoval. Anebo se pletu? To je můj brouk do autorovy hlavy.
