Ela

Ela přijde

Ela přijde na návštěvu i další večer. Přinese mi ukázat své fotky a poradit se o diplomce.

Dívám se do Elina portfolia a dozvídám se z něj rok jejího narození. Má Kristova léta. Já Máchova, to jde fakt dohromady. Lori je také starší.

Domluvíme přesnou trasu výletu. Příjemně mě překvapuje, ustoupila od svého požadavku vidět Kokořín.

To ještě nevím, že předtím pojedu s Lori i na Housku, takže s Elou stejně půjdeme tam, kde už jsem byl. Odsouzena ke druhému místu. Vyprovázím ji domů. Cena útěchy.

Scházíme se

Scházíme se brzo ráno na Karlově náměstí. Jedeme autobusem do Mělníka, odkud pokračujeme vlakem do Mšena. Holky zpravidla chtějí, aby tam, kam jedete, bylo nějaké koupání. Ela mohla být spokojená – hned ve Mšeně se trefujeme do otvíračky koupaliště. Jako by z oka vypadlo přímořskému dějišti Smrti v Benátkách.

„Dáme dvojitý cuba libre a utrhnem se ze řetězu?“ navrhuju po chvíli, zatímco se vyhříváme na dlaždicích u bazénu. Nerozumí mi. Neposlouchá kvalitní československý hip-hop.

Cuba libre nekupuju, protože kombinace coly s výborným bílým rumem mi přijde úchylná. Objednávám ale gin s tonikem.

„Neni trochu brzo?“ namítá Ela.

„Jo, ale ta atmosféra tady…“

Lidi se na koupaliště trousí jen pozvolna. Plavčík síťkou pomalu vybírá spadané chmýří a listí ze stromů nad vodou. Kolem poledního se s Elou odebíráme do stínu. Vytahuju nedopité víno ze včerejška.

Jeden z hlavních

Jeden z hlavních zakladatelů turistiky na Kokořínsku Josef Bedřich Cinibulk učil ve Mšeně a nad městečkem je jeho naučná stezka. Tam zamíříme, když nás přestane bavit bazén. Z pole vcházíme do lesnatého kaňonu s pískovcovými skalami. Vynořujeme se v Libovicích, kde mělo být podle mapy další koupání. Smutně koukáme na zelený rybník.

„To už je dlouho jenom nádrž pro hasiče,“ smějí se místní, kterých se ptáme, jestli to má být ten bazének. Pivo tu taky neseženeme.

Putujeme dál do Nosálova. U silnice je v budově bývalé sámošky hospůdka U Cajdy. „Já už mám od dvanácti zavříno,“ halasí na nás tlustý ošklivý výčepní, když ho prosíme o pivo. Nějak mu to nevěříme. Stojíme u pultu ještě pět minut, a nakonec skutečně vytahuje nakládaný hermelín a roztáčí nám dva gambáče. Sedáme si na zahrádku a hodujeme. Kolem stolu běhají domácí zvířata a vnuk výčepního. Po třetím pivu si dávám slivovici a pouštím se do hovoru s Cajdou. Dozvídáme se, že je to zarytý tramp a každé léto tu pořádá večery s country kapelami.

„Kolikrát sem jedou až z Prahy!“ prsí se.

Tak to jo. Mohlo by se začít říkat „vozit country do přírody“. Objednávám mu slivovici.

„To si klidně rozložte tady na pódiu, nebyli byste první,“ zahlaholí, když vidí naše spacáky.

Přicházejí dvě holky, co jsou v Nosálově s rodiči na chatě. Poručím jim panáka. Ela se mi ztrácí z obzoru. Všechno se mi ztrácí z obzoru. Probírám se v noci na schodech u nějaké bytovky.

Ruce a kalhoty mám od něčeho mazlavého. Myslím si, že jsem se pozvracel, ale jsou to vajíčka, která jsem zřejmě ukradl v hospodě a schoval je do kapsy – bylo tam několik plat na prodej. Zmateně se rozkoukávám, nahmatám v kapse mobil a volám Ele.

„Ahoj, co se stalo, kde jseš?“

„Někde za vesnicí, ty jseš pořád u tý bytovky?“ říká rozespale.

„Jo, nevíš, kde mám věci, brejle?“

„U silnice. Di pořád rovně za vesnici, já tam budu čekat.“

Batoh u vozovky skutečně najdu, brýle ne. Napůl poslepu dojdu za Elou.

„Nevíš, kde mám brejle?“

„Nevim,“ říká naštvaně.

Proč by to měla vědět.

„Nebála ses tu sama?“

„Docela jo.“

Je unavená a otrávená.

Rozhlížím se, co našla za místo: „Co chceš dělat? Přespíme tady?“

„Ne, poď dál, neni to tu vůbec pěkný.“

Potrápila mou těžkou opici nočním výšlapem na Vrátenskou horu. Tam jsem upadl do bezvědomí. Ráno jsem se probudil a všechno ze mě chtělo ven. Odklopýtal jsem dál od Ely a zkoušel to ukočírovat. Nevím, jestli je zvyklá. Asi ne. Probrala mě z dalšího bezvědomí oblečená, s batohem na zádech, že jde na Housku.

Řekl jsem „hm“ a usnul.

detail knihy Mácha: Deníky (Balvín, Jaroslav)
přehled ukázek