Lori

Scházíme se

Scházíme se s Lori v Děčíně a frčíme do Doks na světovou předpremiéru Máje F. A. Brabce. Lori je celou cestu odtažitá. Skoro se mi zdá, že se mnou jela jen kvůli tomu, že už jsem koupil lístky.

Ubytováváme se ve Skalce u Doks v klidném penzionu, obklopeném lesem. Dostaneme klíč od podkrovní komůrky. Do Doks pak jdeme pěšky alejí proti siluetě Bezdězu. Lori mlčí. Mé otázky ji otravují. Na Mácháči si kupujeme mojito.

„Takhle jsem tu trávil léto,“ říkám jí, zatímco saju brčkem.

Fotí mě.

„Hele, na týhle fotce vypadám jak táta, když ho tu před třiceti lety fotila mamka… A na týhle zase jako Tiesto na plakátě na letošní Mácháč,“ poklepávám pak na displej jejího cannonu. „Možná ji použiju na záložku průvodce. K medailonu, víš. To je, že Karel Hynek Mácha se narodil…“

„Já vim, co je to medailon!!“ vyjede na mě.

„Promiň.“

Když se sbalíme, procházíme kolem chlápka ověšeného zlatými řetězy, který se rozvaluje na nafukovací matračce a mluví s někým mobilem: „Asi si koupím štětku na celou noc. Ty holky tady nestojej za nic.“

U vietnamských stánků se zastavím. „Ty jo, podívej, tady maj kopie kostkáčů od Rejoice za tři sta pade! A já je koupil za osm stovek…,“ probírám se hadrama.

„Poď prosim tě, už bude půl.“

Těší se na Matěje Stropnického. Prý ještě nikdy nepotkala kluka, který by se oblékal tak jako on. Trochu žárlím. Stejně potom zjistíme, že s delegací nepřijel. Sál kina je plný. Nacházíme poslední dvě místa vedle sebe. Nad hlavou nám svítí hvězdičky.

„Pamatuju si je z dětství. Znamenaly pro mě budoucnost, neznámo, které mě čeká,“ říkám Lori s hlavou zvrácenou nazad.

Na pódium vchází starosta Doks Zdeněk Krenický. Vítá významné hosty a uvádí scénku, při níž se před diváky prožene muž v plášti, který se spolu se svým přítelem, asi Hindlem, snaží doptat na cestu do hospody.

„Tak, a teď bych si dovolil připomenout Máchu ještě jiným způsobem,“ říká pak Krenický.

„Snad nebude recitovat…“ potlačuje Lori smích.

„Byl pozdní večer, první máj…“

Publikum tiše vybuchne. Pak zatleská, setmí se, rozhrne se opona a začne Máj. Špatný film, který se ovšem většině diváků líbí. Včetně Lori. Po projekci následuje beseda s režisérem a jeho spolupracovníky, kterou rozšlapaným hlasem moderuje Fero Fenič. Na konci publikum mohutně tleská a nakonec vstává. Tahám Lori pryč.

„Poď, já jim kvůli tý píčovině stát rozhodně nebudu.“

Vytrhne se mi a stojí s masou. Co mám dělat. Sednu si a počkám na ni. Pak se jdeme najíst do pizzerie. Povídáme si o Máji. Lori mi vykládá o tom, co se jí na něm líbilo, já jí, co se mi na něm nelíbilo.

Přesouváme se do Zanzibaru za náměstím. Někdo někde napsal, že hospody Na Růžku jsou vždycky dobré. Já bych neřekl. Ale dělám průzkum, jestli jsou všude dobré bary Zanzibar. Tenhle dobrý byl: udělali mi presso, namíchali nám gintonic a měli tam jukebox. Osamělí pijáci a gambleři pouštěli Landu, ale občas nás k mašině pustili.

Co ode mě chceš?

„Co ode mě chceš??“ vyjela na mě mírně opilá Lori, když jsme se vraceli do Skalky.

„Jak, co od tebe chci? Nic. Snad kdyby ses zeptala, co od tebe čekám… Nebo spíš, co od toho čekám.“

„Ale s tebou bych bejt nemohla, to už víš, viď?“

Jasně, to už od ní vím. U penzionu se svlékám a skáču do bazénku. Pak pobíhám nahý recepcí. Natahuju ruku po lahvi ginu za barem. Slušnost mi ji nakonec vytrhne z ruky.

„Ale jseš bezvadnej a mám tě ráda,“ hladí mě, když ležíme. To už jsem od ní taky slyšel. Mám jen problém spojit si tuhle premisu s tím, že by se mnou nemohla být, a vyvodit z toho závěr. Její logika je tak trochu neformální, ale: respect.

Milujeme se. Už moc nemůžu. Lori ano.

Budíme se chvilku po desáté, kdy jsme měli z pokoje odejít. Rychle se balíme a platíme za nocleh. V Doksech nakupujeme snídani a u Mácháče si děláme piknik. Lori se odhodlává jít se vykoupat. Když je ve vodě po stehna, seznává, že je to moc studené. Stojím za ní, hladím ji po zádech a na zadku.

„Neblbni, jsou tady děti,“ směje se. „Děti sou strašný šmíráci, byl jsi taky takovej všímavej, ne?“

„Jo.“

Pamatuju si, jak jsem jednou v Bulharsku ze zvědavosti překročil nepsanou zónu a zabrousil na nudistickou pláž. Procházel jsem kolem naháčů, oči navrch hlavy. Když mě po chvíli našla mamka, rozbrečel jsem se a vrhnul se jí do náruče: „Mamí, já se ztratil!“

Skočím do vody.

detail knihy Mácha: Deníky (Balvín, Jaroslav)
přehled ukázek