Teichmann

Každou z dvaapadesáti kreseb provází text v nevážném i vážném duchu. Všechny autory v abecedním pořadí uvádíme za ukázkami od Mariana Pally a Kateřiny Tučkové.

Marian Palla – Beatles

Aby se vlk nažral a koza zůstala celá, potřebujeme kozy dvě. Vycházím z předpokladu, že pokud vlk sežere kozu jednu, druhá zůstane celá, neboť vlk již nebude hladový a druhá koza uteče.
Další významy raději ponechme stranou, dnes již nikdo neví, co se smí, nebo jen tak obyčejně může. Možná by si dnes ani Brouci už nevrzli, protože jejich genderová nevyváženost (v kapele neměli ženu!) je zarážející, a když konečně jedna přišla, hned se rozpadli.
A protože Brouci jsou velmi blízko mouchám, musím se zmínit o jedné velmi podivné věci čili VPV.
Jmenoval se Pepa, ale nepředbíhejme, ještě než se stal Pepou, byl jen obyčejná moucha. V podstatě takový genderový chlápek, nebo ženská. Nic zvláštního, docela nuda.
Tož vlítla mi na podzim do ateliéru moucha.
Pravda, mohl jsem ji nazvat Pepičkou, ale to by určitě začaly kolovat řeči, a tak jsem mouchu raději nazval obyčejným Pepou. I když tady také hrozily řeči, ale než k tomuto došlo, moucha vlétla do mého ateliéru a docela nechutně mě začala obtěžovat. Tu lezla po předloktí, tu přelétla na stehno. Chtěl jsem ji zabít, tak jako to dělaly generace po generaci normálně až k neandrtálcům, ale po tom mě napadlo, dát té mé mouše jméno, co to jako udělá…
Když jsem „mu” poprvé řekl: „Pepo!” nějak zvážněl, přestal blbnout a stal se mým kamarádem.
Možná si říkáte, jak to souvisí s Beatles?
Nijak. Jenom si tak na stáří užívám poslední svobody vyjadřování. No, ale druhý den se objevilo v mém atelieru Pepů pět. Okamžitě jsem pochopil, že je nerozeznám, a že budu muset všech pět Pepů kvůli spravedlnosti vybít.
Tak jsem je vybil všechny a bylo mi trochu smutno, ale mnohem míň, než když se rozpadli Brouci. S odstupem jsem rád, že se rozpadli, protože takovou geniální muziku nelze dělat donekonečna.

Kateřina Tučková – Jan Zrzavý

Pár semestrů do konce vysokoškolského studia, první zaměstnání v nově otevřené privátní galerii, a s tím mě hned čekala – tu máš, Brno, pro začátek něco třeskutého – příprava výstavy velikána tuzemského umění Jana Zrzavého. Přepadla mě posvátná hrůza, ostych i pocit palčivého nedostatku vzdělání. A tak jsem se bez meškání rozběhla do knihovny pro monografie, jimiž jsem po večerech listovala, zašla se podívat na mistrova díla do Moravské galerie, připravila medailonek na pozvánku… A pak s napětím očekávala zásilku zhruba dvaceti prací komorních rozměrů, která měla z pražské centrály galerie přijet pouhý den před vernisáží.
Slovutný solitér mi přitom nedal spát. Ve snech jsem se procházela po bretaňském pobřeží, pozorovala bárky pohupující se na vlnách Lamanšského průlivu, s obdivem vzhlížela k bazilice San Marco, která se jako fata morgána vyklenula z oparu nad mořskou hladinou, a nemohla uvěřit svým očím, když mi zpoza sloupoví na svých vratkých nohou vstříc vyšla oslnivě rudá Kleopatra… Probudila jsem se tehdy vyděšená z úkolu, který se přede mnou tyčil jako hora, na jejíž vrchol jsem ze své elévské pozice nedohlédla. O pár hodin později jsem si před ní kecla na zadek. „To má být vtip?”
„Taková nehoráznost!”
„Ta cifra pod tou čmáranicí – ta je správně?”
Vernisážoví hosté se shlukovali před kresbami na ošuntělých čtverečkovaných papírech, které většinou pokrývalo jen několik čar obyčejnou tužkou, a ani se nesnažili skrýt své pobouření. Jen z rohu s občerstvením, kde popíjeli mí kamarádi (sezvaní coby podpora v klíčovém momentu mé počínající kariéry), se střídavě ozývalo: „Nevídané!” či „Famózní!” – a hurónské výbuchy smíchu.
„To jsou skici,” vysvětlovala jsem páru rozrušených návštěvníků souvislost mezi ušmudlanými stránkami z diáře a vesmírnými cenami, které stály na štítku níže. „Kresby alla prima, v nichž umělec poprvé zachytil myšlenku, která se následně rozvine ve výsledné dílo. Jde o naprostý počátek uměleckého procesu, v němž můžete obdivovat svižné, avšak přesné provedení námětu, který je zatím prost veškerých detailů, ale přesto už vyveden autorovým neopakovatelným rukopisem. Tohle je pravda, to, co bude následovat, je umění…”
Inu, byla to velká zkouška pro budoucí historičku umění.
Následující noci se mi však zdálo, jak se na mě Mistr ve své červené čapce pod pečlivě pěstěným knírem spokojeně pochechtává.

Autoři knihy (podle abecedy):

Miroslav Balaštík, Veronika Bednářová, Ondřej Bezr, Milan Cais, Jiří David, Marek Douša, Jan Dvořák, Petr Fischer, Vladimír Franz, Helena Honcoopová, Eva Hrušková, Karel Hvížďala, Jaromír 99, Boris Jirků, Roman Kalina, Ondřej Kobza, Ester Kočičková, Ondřej Konrád, Petr Kratochvíl, Josef Kroutvor, Štěpán Kučera, Karel Kuna, Patrik Linhart, Tereza Matějčková, Zdenek Merta, Jitka Molavcová, Josef Moník, Jan Nejedlý, Jan Němec, Marian Palla, Michal Pařízek, Zdenko Pavelka, Markéta Pilátová, Jan Antonín Pitínský, Petr Polák, Jan Přeučil, Jiří Přibáň, Josef Rauvolf, Jaroslav Rudiš, Jiří Sobota, Jaroslav Someš, Jiří Stivín, Jiří Svoboda, Jakub Šofar, Alex Švamberk, Václav Teichmann, Tuvia Tenenbom, Michal Trpák, Kateřina Tučková, Petr Váša, David Vávra, Josef Vlček, Jiří Žáček

detail knihy Teichmann (Teichmann, Václav)
přehled ukázek